Některé části reliéfu krkonošských subarkticko-subalpínských rašelinišť tvarem připomínají formy na Fennoskandinávských rašeliništích podmíněné přítomností permafrostu. Tato skutečnost vyvolává otázku, zda se palsy a lithalsy mohly či nemohly koncem pleistocénu a v průběhu holocénu v Krkonoších vyskytovat a zda lze případně nalézt důkaz jejich bývalé existence. V příspěvku využíváme vlastních poznatků získaných během terénních prací na lokalitách aktivních pals na Polárním Uralu, v severozápadním Rusku, severním Finsku, aktivních pals a lithals ve středním Norsku a severním Švédsku, i na místech jejich někdejší existence (střední Norsko, Belgie - Ardenny). Součástí prací bylo prokopání profilu palsami a lithalsami, měření hloubky aktivní vrstvy, odběry vzorků na palynologické a zrnitostní analýzy, popis vegetačního krytu. Údaje jsou porovnávány 1) se zahraniční literaturou týkající se pals a lithals, 2) s údaji z Krkonoš o odlednění Labského a Obřího dolu, 3) s paleovývojem klimatu a subalpínsko-subarktických rašelinišť Krkonoš. Podmínky pro vznik lithals mohly nastat při odledňování Labského a Obřího dolu, které skončilo před cca 9200 BP. Zachování stop v podobě „viviers“ je však vyloučeno vzhledem k doloženým účinkům povodní, mur a sněhových lavin. Ani pro výskyt pals na rašeliništích nejsou dostatečné důkazy. Vznik rašelinišť na hřebenech Krkonoš spadá do časného holocénu, tj. do období tání, nikoli nárůstu permafrostu. V chladných výkyvech cca 2800-2670 BP, 2326-2237 BP a LIA byla již mocnost rašeliny dostatečná pro nový vznik permafrostu (více jak 0,5 m), vysoká vlhkost rašeliny a výška sněhové pokrývky však nedávají dobrý předpoklad k dlouhodobému hlubokému promrznutí jako u pals. Sezónní promrzání spolu s vegetací (včetně reliktů severské tundry), ale podmínilo a dodnes konzervuje strukturní charakter rašelinišť (znaky aapa, pounikos, excentrických rašelinišť) i některé povrchové formy připomínající tvarem, nikoli genezí, palsy. V žádném případě je proto nelze označovat termíny „palsa“ ani „palsa like“. Vztah prostorového rozmístění podélných i kruhovitých jezírek, valů a vegetací zarostlých depresí k případným postpalsám by mohly objasnit metody GIS.
Some parts of subarctic-subalpine mires of the Giant Mts (Krkonoše in Czech, Riesengebirge in German) resemble surface structures of Fennoscandian mires influenced by permafrost. It call up the question about possible existence of palsas, lithalsas in the Giant Mts during the Pleistocene/Holocene, and whether it is possible to find a proof of their former existence. We use own experiences gained during field-works in active palsa localities in Polar Ural, northwest Russia, northern Finland, active palsas and lithalsas in central Norway and northern Sweden, and also in localities with traces of their former existence (central Norway, Belgium - Ardennes). Part of field-works consisted of digging a palsa and lithalsa profile, measuring the active layer depth, taking samples for palynological and granulometric analyses, description of vegetation cover. Data are compared with: 1) those from foreign literature, 2) deglaciation of Labský and Obří důl valleys (Giant Mts), 3) paleoclimate progress and paleohistory of the Giant Mts subalpinesubarctic mires. Favourable conditions for lithalsas arise should appear probably during deglaciation of the Labský and Obří důl valleys, which finished after ca 9200 BP. However, floods, avalanches, and debris flows exclude conservation of “viviers”. Even sufficient proof of palsas occurrence at mires does not exist: rise of mires belongs to Atlantic era, i.e. stage of permafrost thawing not its arise. In next cold periods - ca 2800-2670 BP, 2326-2237 BP, LIA - layers of peat reached appropriate height (more than 0,5 m) for emergence of new permafrost. Nevertheless, both high snow cover and moisture of peat do not prove good predisposition for deep strong freezing of peat as with palsas. However, the conditions were (and still are) sufficient for rise and preservation of patterned character of mires (signs of aapa, pounikos, excentric mires) including relicts of tundra vegetation and some relief forms by shape - not by origin - resembling palsas. Though, terms “palsa” or “palsa-like” can not be used in any case. Possible relation of spatial distribution of elongated and rounded pools, rims and vegetated depressions to postpalsas could be elucidated using GIS methods.