| 39/2002 | | MRAZOVÉ JEVY VE VZTAHU KE KOSODŘEVINĚ | | Frost phenomena in relationship to mountain pine | | Igor Dvořák; Doc. RNDr. Josef Sekyra, CSc.; RNDr. Helena Štursová; Michael Svoboda; RNDr. Milena Kociánová | | Giant Mts., tundra area, frost-sorted soils, transitional frost-sorted soil hummock forms, areal extent, Pinus mugo | | 69 | | 114 | | The objective of the present study was to extend the work undertaken as part of grant GA 1573/94 Vliv vysokohorského zalesňování na geobiocenózy arkto-alpínské tundry Krkonoš (Influence of high mountain afforestation on geobiocenoses of arctic-alpine tundra in the Krkonoše Mountains) (Kociánová et al., 1995). In particular, the aims were:
1. to establish the areal extent of frost-sorted soils and soil forms transitional between weakly segregated stripes and hummock/thufur forms and their relationships to bedrock characteristics, areas of mountain pine, some climatic factors, and the presence of a proposed plateau glacier (Sekyra et Sekyra 2002), and to determine the areal extent of each vegetation type related to these soils;
2. to examine the effects of mountain pine scrub on frost processes, the movement of melting water, local micro-relief, meso-relief of snow fields and the stony fraction of frost-sorted soils. | | Klečové porosty Krkonoš ať již přirozené nebo vysázené jsou v převážné míře vázané na zónu travnaté tundry. Charakteristickými mrazovými jevy této zóny jsou mrazem tříděné v současnosti vegetací zarostlé půdy, přechodné segregační až thufuroidní formy, dále jevy spojené s fosilní i recentní geliflukcí (geliflukční jazyky, valy, tzv. ploughing block putující kameny). Charakteristická je i periferní část travnaté zóny tundry, kde nejsou vyvinuty ani struktury segregační, brázděné a bultovité, ale pro něž je typická fluviální (ronová) modelace a kde se v krátkých časových úsecích zvláště na jaře v regelačním období objevují dosud nepopsané jevy vzniklé spolupůsobením mrazu a vegetace (Sekyra et Sekyra 1995). Rovněž zde byly zjištěny dosud nedeterminované útvary, které připomínají některé kvazi formy vázané na permafrost (palsas, frost blisters, beaded stream, dowoo), ačkoli současné klimatické podmínky tundrové části Krkonoš nejsou pro tvorbu permafrostu vhodné (Kociánová et Štursová 2002). Vzhledem k izolované poloze krkonošské tundry a její malé plošné rozloze jsou všechny výše uvedené formy unikátní nejen pro Krkonoše, ale pro středohory střední Evropy vůbec a zasluhují detailnější studium včetně konfrontace se srovnávacím materiálem z recentních i fosilních tundrových zón různých zeměpisných oblastí. Cílem předložené studie je doplnit poznatky získané při řešení grantu GA 1573/94 Vliv vysokohorského zalesňování na geobiocenózy arkto-alpinské tundry Krkonoš (Kociánová et al. 1995), tj. podat informace: 1) o plošném rozšíření mrazem tříděných půd a přechodných segregačních až thufuroidních forem ve vztahu ke geologickému podloží, k plošnému rozšíření klečových porostů, k některým klimatickým aspektům, k vazbě na hypotetický náhorní ledovec (Sekyra et Sekyra 2002), určit plošné zastoupení vegetačních typů na tyto půdy vázané; 2) upřesnit projevy vlivu kosodřeviny na mrazové procesy, pohyb tavných vod, mikroreliéf lokalit, mezoreliéf sněhovišť, kamennou složku mrazem tříděných půd.
Ke zjištění plošného rozšíření zájmových jevů bylo využito metod GIS. V černobílých leteckých snímcích a barevných diapozitivech měř. 1 : 5000 z let 1995, 1996 bylo označeno ohraničení těchto jevů, hranice byly přeneseny na podklad ortofotomap jako vrstva GIS. V terénu bylo prováděno ověřování typu mrazových jevů pomocí zarážených a kopaných sond včetně dokumentace od r. 1956, ověřován byl rovněž typ vegetace. U vybraných forem bylo na jaře v regelačním období sledováno postupné rozmrzání půdního a rašelinného profilu, tj. v týdenních intervalech byly pomocí půdní sondýrky sledovány změny mocnosti zmrzlého profilu a hloubka jeho uložení.
Plošné rozšíření mrazem tříděných půd
Mrazem tříděné (kryosegregační) struktury dříve označované jako polygonální a brázděné půdy obdobné půdám vyskytujícím se v subpolárních oblastech, rozpoznal na hřebeni Krkonoš poprvé počátkem 20. století švédský geomorfolog Högbom (1914). Do dnešní doby se jimi zabývalo přes desítku autorů německých, polských a českých (viz přehled do r. 1960 u Sekyra 1960, následně Sekyra 1963, 1969, Pelíšek 1994, Burešová 1976, Bartošíková (1973), Jahn (1985), Sekyra et Kociánová 1995, Kociánová et Soukupová 1995, Traczyk 1992, 1995, Sekyra et Sekyra 1997). Informace o rozšíření těchto půd se ve většině případů omezily na jmenný seznam lokalit bez doplnění mapovým podkladem a bez bližšího určení plošného rozsahu půd. Výjimkou je Walczakova Mapa występowania gleb strukturalnych w Karkonoszach (Walczak 1948) s bodovým označením lokalit, mapa Cielińske (Cielińska in Walczak 1968) a Sekyrova Geomorfologická mapa Krkonoš (Sekyra 1969), kde jsou mrazové půdní formy vázané na nejnižší položené části paroviny (nad izohypsou 1350 m n. m.) zakresleny na ploše zhruba 558 ha. Je třeba ještě upozornit na skutečnost, že v některých studiích z počátku 60. let (Kunský et Louček 1956, Pelíšek 1957, 1994) jsou z oblasti Luční hory, Stříbrného návrší, Labské louky a Harrachovy louky mylně uváděny místo mrazem tříděných půd thufury a thufurová pole. Vzhledem k několikanásobnému zalednění Krkonoš v pleistocenu i chladným výkyvům podnebí v průběhu holocénu (včetně posledních století viz Kociánová 2002), se zde vyskytují mrazové půdní jevy různého stáří i různého stupně vývoje či degradace. Jejich datování je obtížné, protože se jedná o formy mrazově-regelačně recentně oživované, tj. polygenetické. Jestliže existují důkazy přítomnosti permafrostu a periglaciálního klimatu na území mezi čelem kontinentálního ledovce a ledovcem Alp ve Střední Evropě ve Würmu (Poser 1948 in Washburn 1979, Issarin 1999) tj. i pro českou kotlinu (relikty mrazem tříděných půd, pískem a spraší vyplněné mrazové klíny, pohřbené kryoturbační struktury, hrance Sekyra 1960, Czudek 1986), pak je zřejmé, že na hřebeni Krkonoš ve vrcholných glaciálech tj. v obdobích vysoké aridity, mrazu a nízkých srážek panovalo ještě drsnější klima, které mohlo odpovídat klimatu mrazových pouští až kamenitých tunder (Sekyra et Sekyra 1995a,b). V těchto podmínkách vznikaly na pleistocenním extraglaciálním reliéfu tj. na nejexponovanějších vrcholech (Luční, Studniční hora, Sněžka, Obří hřeben, Vysoké Kolo, Smogornia, Kotel) mrazem hluboce tříděné půdy. Dnes mají podobu kamenných polygonů* či brázd, místy částečně zarostlých vegetací (blíže Kociánová et Sekyra 1995, Kociánová et Štursová 1999). Půdy nižších hřebenů s mocnějšími vrstvami zvětralinového pláště (Stříbrné návrší, Pláň pod Sněžkou, Liščí hora, Zadní Planina, severní svah Harrachových kamenů, Labská louka měly na pleistocenním extraglaciálním reliéfu charakter kamenito-písčité tundry kryoseriru (Sekyra et Sekyra, l.c.). Dnes zde nalézáme vegetací zarostlé mrazem tříděné půdy (Sekyra et Kociánová, l.c., Kociánová et Soukupová, l.c.). Plošné rozšíření obou typů půd ve vztahu ke geologickému podloží a kosodřevině uvádí tab.1. a příloha 1.
Plošné rozšíření přechodných forem segregovaných až thufuroidních
Přechodné formy segregované až thufuroidní jsou pravděpodobně subrecentní až recentní a vytvořily se (vytvářejí) na místech, kde nedocházelo k hlubokému mrazovému třídění, tj. na místech, která byla před účinky mrazu chráněna firnovištěm či firnovým ledovcem. Jedná se o prostor Bílé louky ve východních Krkonoších, kde Sekyra et Sekyra (1995a) vyznačují rozsah náhorního fjeldového ledovce viz Sekyra et Sekyra (2002). Půdy mají místy charakter kopečků, většinou však brázd a vyvýšených pruhů, kde šíře pruhů dosahuje zhruba 1 m a brázd kolem 20 cm, výška pruhů se pohybuje do 30 cm. Nápadné jsou na podzim a počátkem zimy při prvních sněhových srážkách, kdy sníh zvýrazní sníženiny a na jaře, kdy v důsledku namrzlé půdy jsou vyvýšené a slehlá vegetace kopíruje jejich tvar. Nejlépe vyvinuté jsou v dolní části dvou soliflukčních jazyků stékajících na Bílou louku ze severního svahu Studniční hory. Obě lokality byly v r. 1960 osázeny na ploše 1 ha kosodřevinou. Do dnešní doby zde přežila necelá polovina sazenic. Příčinu vyhynutí je možno hledat právě v reliéfu a mikroklimatických podmínkách lokality. Oba soliflukční jazyky jsou poněkud vyvýšeny nad okolní terén, sníh z nich proto odtává dříve a obnažený povrch (bez izolace sněhovou vrstvou) je vystaven účinkům regelace. Plošné rozšíření těchto forem půd uvádí tab. 1. a příloha 1.
Vegetační kryt mrazových půdních forem
V předchozích studiích (Kociánová et al. 1995, Soukupová et Kociánová 1995) byly popsány základní typy vegetace vázané na mrazem tříděné půdy a jejich vzájemné sukcesní vazby. Nové metody GIS umožnily zhodnotit jejich plošné zastoupení viz. příloha 2.
Vztah ke klimatickým podmínkám
Mrazem tříděné půdy jsou v nejdokonalejších podobách zachovány na terénních elevacích, které odpovídají pleistocennímu nezaledněnému extraglaciálnímu reliéfu a i v současnosti se vůči okolí vyznačují drsnějšími klimatickými podmínkami. Charakteristická je nižší sněhová pokrývka, její časnější odtávání (zde závislost na rychlosti, směru a četnosti větrného proudění při sněžení nebo převívání sněhu viz Kociánová et al. 1995), větší exponovanost regelačním procesům. Tato místa nápadně korespondují s tzv. chladovými zónami krkonošských hřebenů (Spusta 1995), příloha 4. Na čtyři chladové zóny rozčlenil dlouholetý pracovník HS Krkonoše V. Spusta oblast nad horní hranicí lesa. Členění je založeno na více než čtyřicetiletých poznatcích a zkušenostech vlastních i kolegů z HS ze záchranných akcí HS a pravidelných služeb po celé zimní období na hřebenech Krkonoš. Ačkoli členění není doloženo konkrétními klimatickými měřeními, jeho věrohodnost dokazuje porovnání klimatických poměrů Labské boudy a Vrbatovy boudy (Kociánová et al. 1995) viz tab. 2. (počet dnů arktických, mrazových, ledových, četnost větrů chladného severního proudění), kde klimatická stanice Vrbatova bd. lokalita s mrazovými půdami je začleněna do 4. zóny (nejdrsnější), Labská bd. lokalita bez mrazových půd do 1.2. zóny. Existenci různých chladových zón potvrzují i rozdíly v zastoupení dřevin (smrku). V okolí Labské boudy se přirozeně vyskytuje smrk v daleko větším počtu než v oblasti Vrbatovy boudy, tj. v lokalitě se strukturními půdami.
Vliv výsadeb kosodřeviny na:
a) mrazové procesy (viz též kap. Harčarik 2002) Kořenový systém klečí je povrchový, zasahuje do horizontu A00, A0, A1. V těchto horizontech dochází za vhodných klimatických podmínek k tvorbě jehlovitého a půdního ledu (Prosová 1958, Sekyra et Sekyra 1995a,b). Přítomnost silných kořenů kosodřeviny znemožňuje jednak jeho vznik (změny teploty), jednak i protitlakem znemožňuje zdvihání substrátu. Výsledkem je planace (zploštění) přirozeného kopečkovitého tvaru mrazových půd obr. 16., 17. Harrachovy kameny, Chalupa na Rozcestí. U starších polykormonů, u kterých zakořeňují větve (nejvhodnější doba pro zakořenění je 2030 let věku kleče Barynka 1963 in Štursa 1966) je tento negativní účinek ještě umocněn.
b) vliv na mikroreliéf lokalit Patrnou změnu v prostorovém uspořádání přechodných segregačních až thufuroidních forem jsme zjistili na lokalitě východně od Luční boudy, na soliflukčních jazycích, v částech, které byly v rámci VHZ v roce 1960 osázeny klečí. V dnešní době zde zůstalo několik desítek kusů kleče do průměru 2,5 m, ostatní vyhynuly. V místech, kde byla vysázena kosodřevina, je brázdněný charakter narušen, resp. změněn v chaotický kopečkovitý terén. Kopečky jsou částečně přirozeného původu, částečně byla drnová vrstva nahromaděna při výkopu a uložení sazenice, částečně se patrně vytvořila v průběhu let zadržováním půdy nad sazenicí a narůstáním vegetace v drnovou vrstvu. Přirozený kopečkovitý až brázděný reliéf této lokality zpochybňuje Lokvenc (ústní sdělení, 1995) a domnívá se, že jej způsobil sešlap krav, které zde pásli majitelé Luční boudy až do r. 1957 (Lokvenc 1993). Ačkoli spolupůsobení sešlapu a účinku mrazu (regelace) na vývoj kopečkovitého reliéfu v místě bývalé pastvy nelze vyloučit, nelze ho však také zobecňovat na celé území Bílé louky, neboť: 1) Thufuroidní struktury nejsou obecným jevem na pastvinách. K jejich vývoji je nutná specifická klimatická a půdní predispozice. 2) Brázděný až kopečkovitý reliéf je vyvinut na rozsáhlé části Bílé louky i v místech, kde pastva neprobíhala. 3) Prokopy brázděnými strukturami na různých místech Bílé louky (v minulosti spásaných i nespásaných) prokázaly přítomnost tříděného kamenného materiálu v depresích. 4) Pozice brázděných až kopečkovitých struktur odpovídá přirozenému sledu reliéfových forem na mírně ukloněných svazích v podmínkách alpinského periglaciálního klimatu. Zvlášť zřetelná je jejich vazba na krátko- až středně dlouho vytrvávající sněhová pole, resp. na tavné vody, které zvlhčují půdní profil a umožňují tak soli- a geliflukci půdních horizontů. Tavné vody navíc proplachují deprese mezi vyvýšenými částmi reliéfu. 5) Nejdokonaleji vyvinutý brázděný reliéf je na čele soliflukčních jazyků, kde se půdotok projevuje nejvíce. Narušení brázděných struktur výsadbami kosodřeviny je názorně vidět rovněž na leteckých snímcích Stříbrného návrší (obr. 18.) a severního svahu Studniční hory (obr. 19.) zde byla změna mikroreliéfu potvrzena i opakovaným měřením na pokusné ploše (Špatenková et Kociánová 1998, 1999 m.s.). Výrazný negativní vliv výsadeb kosodřeviny na povrch půdy je dále patrný na kryoplanačních terasách Studniční hory. Klimaticky exponované části teras jsou zde kryté nesouvislou vegetací ze svazu Juncion trifidi (Jeník 1961) a Leuseleurio- Vaccinion (Geringhoff et Daniëls 1998). Plocha obnažené půdy (tzv. lysinové půdy specifický typ půd vázaný na nejexponovanější části reliefu) je výsadbami kosodřeviny podstatně snížena a husté výsadby znemožňují přirozené narušování povrchových vrstev těchto půd mrazem a větrem.
c) vliv na pohyb tavných vod z tajícího sněhu Na svazích s lokalitami mrazových půd stékají každé jaro tavné vody ze sněhu depresemi těchto půd až do vzdálenosti několika desítek metrů, promývají je, a tak neustále udržují a obnovují jejich brázděný charakter (Sekyra et Sekyra 1995a,b). Klečové výsadby v brázdách 1) deformují přirozený směr toku tavných vod, které musí obtéci kleč a tím deformují i tvar brázd a vyvýšenin, 2) zpomalují až zastavují tok tavných vod a snižují až úplně potlačují erozní účinek vody.
d) vliv na mezoreliéf sněhovišť Klasickým příkladem je největší ze sněhových polí Krkonoš pole na JV svazích Modrého dolu. Kosodřevina zde byla vysázena v rozporu se Směrnicí pro VHZ. Přirozeně jsou zde klečové porosty mocným a rozsáhlým sněhovým polem zatlačeny zhruba do nadm. výšky 1300 m. Bohatý travní porost, vázaný na sněhová výležiska a mechanické účinky plazivého sněhu, nedovolují přirozenou ecesi kleče (vyklíčení semen, vzrůst semenáčků). Vysázená kleč (vysazovány byly sazenice stáří 58 let) zde proto neprošla kritickým obdobím klíčení a vzrůstu semenáčků. Díky schopnosti větví kleče přizpůsobit se mechanickému tlaku sněhu sazenice nevyhynuly, ale přežívají, i když deformované ve směru tlaku sněhu. Bohužel tak narušují nivační procesy, které patří k významným vysokohorským jevům v Krkonoších, zabraňují přirozenému vývoji a modelaci svahu, který nemá obdoby na území České republiky. Obdobný problém se týká krátce až středně dlouho vytrvávajících sněhových polí na severním svahu Studniční hory, severním svahu Harrachových kamenů a Kotle a jižního svahu Violíku.
e) vliv na kamennou složku mrazem tříděných půd Na temeni Studniční hory, Luční hory, na plošině mezi Kapličkou a Modrou strání, na Obřím hřebeni Smogorni jsou mrazem tříděné půdy místy překryty polykormony kleče. Často dochází i k přirozené obnově semenáčky. V těchto exponovaných lokalitách je pro zapojený podrost kosodřeviny charakteristický výskyt polštářů rašeliníků (Walczak 1948) a pro místa, kde kleč prosychá nebo odumřela, výskyt ploníku. Váňa (Váňa 1995 in Soukupová et al. 1995, p. 63) tento jev objasnil jako střídání fází Sphagnum capillifolium a Polytrichum strictum ve vazbě na prosvětlování a odumírání kleče. Obnažené mechové polštáře jsou vystaveny poryvům větru a vysušování, což vede k rozrušování jejich kompaktní vrstvy a k jejich postupnému odvátí. Dochází tak následně k obnažení větví a kořenů kosodřeviny i kamenných věnců. V těchto místech je zřetelně vidět rozrušování svrchní části uspořádání kamenných polygonů v důsledku tlaků kořenů na jednotlivé kameny. Současně je nápadné i intenzivnější zvětrávání kamenů (rozpad na menší klasty). Děje se tak, jak působením klimatických faktorů, tak pravděpodobně i v důsledku chemického a biologického zvětrávání (Dixon et al. 1984 in French 1996, Hall et Otte 1990 in French 1996) tj. zde naleptáním kyselinami mechových rostlinek (Vaněk ústní sdělení 2000).
Opakovanou diskusi vyvolává výskyt brázděných a kopečkovitých struktur v mezerách mezi hustými polykormony kleče, příp. pod kosodřevinou např. na Smogorni, v oblasti Liščí hory nebo v blízkosti státní hranice severozápadně od pramene Labe. Jejich charakter vede k zjednodušenému závěru, že kosodřevina těmto půdám neškodí. Na stejných lokalitách však současně najdeme i zcela zřetelně deformované, větvemi kosodřeviny planované mrazové půdy. Planace je nejlépe patrná v místech odumřelých polykormonů s dosud zachovalými zbytky uschlých větví. Je nutné vzít v úvahu, že: v krkonošské tundře se vzájemně prolínají mrazové jevy různého stáří a různého stupně vývoje či degradace; obnažené kořenové zóny segregovaných struktur na tvrdších horninách, jako jsou jemnozrnné granity nebo kvarcity, mohou podmiňovat zachování kopečkovitého reliéfu i pod polykormony kleče (při výkopech na Luční pláni a u Chalupy na Rozcestí bylo zjištěno, že mrazová segregace zasahuje hlouběji než 1m Sekyra et Sekyra 1995a,b); dosud nebyl uvažován vliv ochlazení klimatu v tzv. Malé době ledové na mikro a mezorélief krkonošské tundry.
Závěry
Z důvodu zachování a ochrany periglaciálních jevů v tundrové oblasti byl v r. 1992 předložen první návrh na částečné až úplné odstranění výsadeb kosodřeviny z míst s výskytem mrazových jevů o celkové rozloze 138 ha (Pilous et Kociánová 1992). Návrh byl podložen terénním průzkumem a výměrou lesních porostů (Lesnická mapa 1:10 000, 1982), na nichž se tyto jevy vyskytují. Následná několikaletá studia zaměřená na vliv VHZ prokázala, že plocha, na níž je třeba provést snížení zastoupení výsadeb kosodřeviny až úplné odstranění výsadeb kosodřeviny je vyšší než byla původně navržena. Výsledky výzkumu nás vedou k těmto doporučením: S ohledem na odlišné geologické poměry, geomorfologickou stavbu, klimatické poměry i zastoupení biot je nutné uvažovat jako samostatné celky západní část Krkonoš, východní část Krkonoš a nově dle návrhu Jeníka a Lišky Jeník et Liška (eds.) (2000) oblast Sněžky Obřího hřebene Růžové hory. Je nutné respektovat zonaci geomorfologických jevů a jejich vzájemnou vývojovou a prostorovou návaznost. Fosilní periglaciální jevy s projevy recentní a subrecentní kryogenní činnosti jsou vázány na paleoreliéf v různém stupni denudace, mají spodní hranici svého výskytu závislou na exodynamických faktorech. Hranice je ovlivněna geologicko-geomorfologicko-klimatickými vlivy. V dnešní době ji zhruba tvoří isohypsa 1300 m n.m., blízká horní hranici lesa. Přechod od horní hranice lesa v typicky alpinské polohy se v Krkonoších děje na velmi krátké vzdálenosti pouhých několika set metrů. Výšková zonace geomorfologických jevů má svou zákonitost, kterou je nutno zachovat. Ve směru od vrcholových kryoplénů po spádnici by se dala schematicky vylišit: zóna kamenných moří a mrazem tříděných polygonálních půd (mnohdy vázané na kryoplanační terasy) brázděné struktury, soliflukční valy, jazyky (mnohdy vázané na kryoplanační terasy) nejníže po svahu přechody od kryogenních segregačních forem po formy bultovité na přechodu k periferní přechodné kryo-fluviální zóně zvlhčené erozní rýhy směřující k zářezům větších toků.
Pro zachování široké škály geomorfologických jevů je nutné uvažovat o větších dílčích plochách než pro zachování druhové diversity živé složky tj. o plochách velikosti řádově až několika haktarů.
Vzhledem k různému stadiu vývinu mrazem tříděných půd by měl být přístup k odstraňování či redukci výsadeb kosodřeviny na jednotlivých lokalitách diferencovaný: Nejlépe zachovalé půdy by měly být zcela bez kleče, (max. s 10 % kleče). Týká se především lokalit u Chalupy na Rozcestí, na hřebínku táhnoucím se od Harrachových kamenů k rozcestí U čtyř pánů, nad Labskou boudou v okolí mikroklimatické stanice, na Stříbrném návrší, teras na Studniční hoře. Do poloh, kde půdy vyznívají by se zapojení kleče mohlo zvyšovat při respektování minimální plochy pro vegetaci. Návrh je podložen vlastními poznatky z tundrových oblastí Skandinávie (okolí švédského Abiska a norského NP Dovrefjell), kde na dobře vyvinutých mrazových půdách v high and middle alpine belt (odpovídají částečně naší kryo-eolické a kryo-vegetační zóně) i částečně zarostlých travinnou a bylinnou vegetací, se vzrostlé dřeviny nevyskytují. Pokud jsou dřeviny zastoupeny, pak je to Betula nana nebo druhy rodu Salix, ale vždy v nízké plazivé formě dosahující výšky zhruba 30 cm, která odpovídá výšce našich keříčkovitých druhů rodu Vaccinium nebo Calluna. V low alpine belt při hranici lesa je pro výše zmíněné skandinávské oblasti charakteristická mozaika volných ploch s různými typy mrazových půd a březových lesíků (Betula pubescens tortuosa) tzv. subalpine heats (Josefsson 1988). Té by odpovídala i mozaika klečových porostů, alpinských trávníků a mrazových půd v Krkonoších na méně exponovaných lokalitách. Je třeba zachovat všechny druhy vegetace vázané na mrazové formy redukci klečových výsadeb provést především na plošně málo zastoupených mechových a keříčkovitých společenstvech mrazových půd (s dominancí vřesu, borůvky, šichy). Je nutné zachovat mrazové reliéfové formy i formy vzniklé spolupůsobením mrazu a vegetace v dostatečném plošném zastoupení na různých horninách a v různém stupni vývoje. Je třeba zmapovat a determinovat všechny projevy soliflukce a zahrnout je mezi jevy vyžadující zohlednění při plánovaných redukcích či výsadbách kosodřeviny. Velmi důležitá je i poloha sněhových polí, a to jak dlouholežících, tak i se střední délkou trvání (např. pouze 12 týdny). Tavné vody, které stékají do vzdálenosti několika desítek metrů, erodují povrch půdy, prosycují půdní profil, promývají ho, mají prokazatelně vliv na modelaci terénu alpinských poloh. Bez nových klečových výsadeb by měly zůstat lokality, na nichž byl zaznamenán výskyt tzv. slushflow břečkotoku (kašotoku) tj. erozní rýhy a jejich okolí na S svahu Luční hory směřující do Bílého Labe (slushflow 19. 4.1985 Spusta et Kociánová 1995), JV svah Stříbrného hřbetu směrem ke Stříbrné bystřině (slushflow duben 2000 Kociánová et Štursová, ústní sdělení).
Ostrovy arkto-alpinské tundry na hřebenech Vysokých Sudet jsou v Evropě ojedinělým dokladem opakovaného pleistocenního propojení periglaciálu kontinentálního ledovce a periglaciální zóny ledovcového příkrovu Alp, stejně jako arktických a alpinských biocenóz. Současně představují území s ojedinělými projevy působení recentních alpinských periglaciálních podmínek. Ty vykazují v porovnání např. s posledním obdobím Würmského zalednění (mladším dryasem) podstatně menší intenzitu mrazových procesů, které nedovolují vznik a přetrvávání permafrostu a vývoj forem na něj vázaných, avšak jsou dostačující ke vzniku obdobných forem vyvíjejících se na sezónně promrzající půdě (viz kap. Kociánová et Štursová 2002). Stejnou pozornost, jaká je věnovaná v poslední době krkonošské tundře, je nutné věnovat i tundrovým zónám Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku, kde se vzhledem k částečně odlišné geologicko-geomorfologické stavbě (např. Prosová 1963, Sekyra 1960, Klementowski 2000) a částečně odlišnému druhovému zastoupení biot (Jeník 1961, Rejmánek et al. 1970, Krahulec 1990 a další) vyvinuly jiné periglaciální a tundrové fenomeny než v Krkonoších. Spolu však charakterizují vývojově jednotný geologický komplex Vysoké Sudety z dnešního pohledu významný relikt arkto-alpinské tundry ve střední Evropě. Proto by bylo vhodné rozšířit dosavadní označení Arkto-alpinská tundra Krkonoš (Soukupová et al. 1995) na Arkto-alpinská tundra Vysokých Sudet (Krkonoše, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník) a realizovat tak ideu společného komplexního hodnocení těchto tří horských masivů, jak ji nastínili již před čtyřmi desetiletími Prosová (1958, 1963), Sekyra (1960), Jeník (1961), nověji Jeník et Sekyra (1995). |
|
|
|
|